Jaké samohlásky jsou v češtině? A jaká diakritická znaménka? Jak se čtou?
Jaké souhlásky najdete v češtině? Co jsou “měkké souhlásky”, “tvrdé souhlásky” a “obojetné souhlásky”? Jaký je mezi nimi rozdíl?
Jak vypadá česká abeceda? Jak hláskovat = diktovat, jak se něco píše?
Některá písmena jsou problém, protože se čtou jinak v různých jazycích. Na co dát pozor?
Jak se vyslovují “dvojhlásky” (diftongy) v češtině? A co slova, kde není samohláska, ale “r” nebo “l” dělají slabiku? (Ve videu je chyba, mezi dvojhlásky patří jenom “au”, “ou”, “eu”.)
Ve výslovnosti “ú” a “ů” není žádný rozdíl, ale když píšete, pozor!
Některé souhlásky mají svůj pár – jedna je “znělá” (silnější) a druhá “neznělá” (slabší). Na konci slabik nebo slov (a občas i jindy) potom někdy píšeme jednu z nich, ale čteme druhou (často píšeme znělou, ale čteme neznělou). Tomu se říká spodoba (asimilace).
Důraz v češtině je slabší a méně důležitý než například v ruštině. Je také pravidelný, vždy na začátku slova (nebo na slabice před ním). Pozor ale na intonaci a otázky!
Zápisky z prezentací:
Kupte si PDF:
Zdroje:
Kurz postupuje podle učebnice „Česky krok za krokem 1“ od Lídy Holé. K dispozici je i pracovní sešit a interaktivní online cvičení.