Poslední dobou se mi několikrát stalo, že mě cizinec oslovil Ahoj nebo Čau a potom mi vykal. Musím říct, že to bylo především v písemné formě (sms, chat, e-mail), kde to o to víc bilo do očí, protože si to pisatel mohl přečíst a rozmyslet (tedy, až na ten chat), ale i v mluvené realitě jste se už určitě setkali s cizinci, kteří v obchodě zvesela halekají Ahoj! (nebo jste na jejich místě byli právě vy? 🙂 ).
It’s happened to me several times recently that a foreigner addressed me Ahoj or Čau and then went on saying “Vy”. I must say it was mostly in writing (sms, chat, e-mail), where it kind of hits the eyes more as the author could have read it and thought about it (well, except the chat), but you surely might have met some foreigners in “spoken reality” who were cheerfully shouting Ahoj! in a shop (or were you the ones? 🙂 ).
Na jednu stranu se na ně nemůžeme tak docela zlobit, zvlášť pochází-li z anglicky mluvících zemí, kde je očividně zcela normální cizí lidi zdravit “Hello” nebo “Hi”. Takže takové to fixování z českých škol, kde nám vtloukají do hlavy všechny ty “Good morning” a “Good afternoon”, abychom věděli, jak říct “Dobrý den”, přijde pěkně vniveč a člověk pak jen poulí oči, když na něj pošťák nebo řemeslník zahaleká “Cheerio!”. A už několikrát jsem v českém dabingu zaznamenala, že překladatelé potom v dialogu bezmyšlenkovitě přeloží “Hi!” jako “Ahoj!”, načež daná osoba oslovenému vyká…
On the one hand, we cannot really be angry with them, especially if they come from English speaking countries where, apparently, it is quite normal to greet strange people with “Hello” or “Hi”. So the drill from Czech schools, where we’re forced to differentiate between “Good morning” and “Good afternoon”, in order to know how to say “Dobrý den”, is pretty useless and one just stares in surprise when a postman or a handyman shouts “Cheerio!” at them. And I have noticed in Czech dubbing a few times that the translators then thoughtlessly translate “Hi!” as “Ahoj!” in a dialogue, followed by formal address as “Vy”…
Takže pár ujasnění, drazí studenti českého jazyka…
So, dear students of Czech, a few clarifications for you…
Jak zdravit?! (How to greet?!)
Vykání (Being formal – VY)
Vykáme dospělým lidem, které neznáme: na ulici, v obchodě, v bance, v tramvaji… Vykáme učitelům, sousedům… Učitelé na univerzitách (a na některých středních školách) vykají studentům. Vykáme rodičům svých (životních) partnerů (tedy, záleží na rodině, ale obecně ano.).
This way, we address adult people we don’t know: in the street, in a shop, in a bank, in a tram… Also teachers, neighbours… Teachers at universities (and at some secondary schools) address their students in this formal way. We also use it towards the parents of our (life) partners (well, it depends on the family, but in general we do.).
|
Když vykáme, můžeme zdravit např. takto:
A takhle se rozloučit:
|
When we’re formal, we can greet e.g. like this:
And part with these:
|
Tykání (Being informal – TY)
Tykáme dětem. Tykáme kamarádům a svým vrstevníkům (asi tak do univerzitních studií). Tykáme rodině (rodiče, sourozenci, tety, strejdové, babičky, dědové, bratranci, sestřenice…) – pokud jsou to blízcí příbuzní a my se s nimi často vídáme. U vzdálenějších nebo starších příbuzných může být zdvořilejší vykat, dokud vás k tykání někdo nevyzve.
In an informal way, we address children, friends, people of the same age (automatically approximately until university studies). Also family (parents, siblings, aunts, uncles, grandmas, grandpas, cousins…) – if they’re close relatives and we see them often. With more distant or older relatives, it might be more polite to start with “Vy”, until somebody asks us to change to “ty”.
Když chcete přejít na tykání, musí k tomu někdo vyzvat: “Můžeme si tykat?” Potom podáte ruku a řeknete své jméno (jak chcete, aby vám říkali), např.: “Ahoj, já jsem Jana.” – “Já jsem Michal. Ahoj.” Někdy si na potykání připijeme.
If you want to start addressing somebody in an informal way, one of you has to suggest: “Can we be informal with each other? = Can we use “ty”?” Then you shake hands and say your name (the way you want to be addressed), e.g.: “Ahoj, I’m Jana.” – “I’m Michal. Ahoj.” Sometimes we celebrate that with a drink. (We toast to it.)
Když tykáme, můžeme zdravit různě:
A i se tak loučit:
|
When we’re informal, we can use various greetings:
And part similarly:
|
Ale pozor, některé tyto pozdravy jsou “drsné” (např. Čus! Zdar! Nazdar!) a jiné mohou znít poněkud “něžně” (třeba Ahojky! Čauky! Nazdárek! Pa! Papa!). Takže je lepší použít neutrálnější Ahoj! nebo Čau!, případně Měj se! či Zatím!, když se ještě tak dobře neznáte. A s extravagancemi typu Tě pic! nebo Tě péro! radši nespěchejte. 🙂
But be careful, some of these greetings are “tough” (e.g. Čus! Zdar! Nazdar!) and some can sound kind of “soft” (e.g. Ahojky! Čauky! Nazdárek! Pa! Papa!) So it’s better to use the more neutral ones – Ahoj! Čau!, or Měj se! Zatím! – when you don’t know the other person so well yet. And leave the extravagant ones – e.g. Tě pic! or Tě péro! – for later. 🙂
Taky pozor na Sbohem! – to je loučení na dlouhou dobu – nebo pro lidi, které nechcete vidět.
And also, be careful with Sbohem! – it’s saying “farewell”, i.e. for a long time – or to people you don’t want to see.
A co e-maily? (And what about e-mails?)
V e-mailu můžete na začátku napsat Vážený pane XY nebo Vážená paní XY – nebo když nevíte, komu píšete, tak Vážená paní / Vážený pane. Ale často také používáme prostě Dobrý den. Na konci potom napíšete S pozdravem. Neformální e-maily nemají striktní pravidla.
At the beginning of an e-mail, you can say Vážený pane XY (Dear Mr XY), or Vážená paní XY (Dear Mrs XY) – and if you don’t know who you’re writing to, then Vážená paní / Vážený pane (Dear Sir / Madam). But we often use simply Dobrý den. At the end, you’ll write S pozdravem (With a greeting). Informal e-mails don’t have strict rules.
A co vy? Jakou máte zkušenost a jak zdravíte vy? Souhlasíte se mnou, nebo máte jiný názor?