Češi rádi říkají, že čteme to, co vidíme, že česká výslovnost je lehká. Ano, ve srovnání s jazyky jako angličtina nebo francouzština asi lehká je, ale taky může mít komplikace. A na ty se tady podíváme.
Kurz postupuje podle učebnice „Česky krok za krokem 1“ od Lídy Holé. Aby bylo vaše studium co nejefektivnější, doporučuju, abyste si učebnici koupili – a taky pracovní sešit. Čtěte texty, poslouchejte audio a pište rukou – ať si to zapamatujete!
Pozor na tato písmena
Některá písmena jsou problém, protože se čtou jinak v různých jazycích. Na co dát pozor?
Dvojhlásky a slabikotvorné R a L
Jak se vyslovují “dvojhlásky” (diftongy) v češtině? A co slova, kde není samohláska, ale “r” nebo “l” dělají slabiku? (Ve videu je chyba, mezi dvojhlásky patří jenom “au”, “ou”, “eu”.)
Rozdíl mezi Ú a Ů
Ve výslovnosti “ú” a “ů” není žádný rozdíl, ale když píšete, pozor!
Znělé a neznělé souhlásky a jejich asimilace
Některé souhlásky mají svůj pár – jedna je “znělá” (silnější) a druhá “neznělá” (slabší). Na konci slabik nebo slov (a občas i jindy) potom někdy píšeme jednu z nich, ale čteme druhou (často píšeme znělou, ale čteme neznělou). Tomu se říká spodoba (asimilace).
Důraz a intonace v češtině
Důraz v češtině je slabší a méně důležitý než například v ruštině. Je také pravidelný, vždy na začátku slova (nebo na slabice před ním). Pozor ale na intonaci a otázky!
Diktát: Ú, nebo Ů?
Pamatujete si, kdy píšeme U s čárkou a kdy s kroužkem? Můžete to zkusit v malém diktátu. Vždycky napište jedno slovo. (Česká klávesnice.)
